Sananim - Drogová poradna 

Třeba až bude dlouhá chvíle

Elena

Zdravím. Předem se omlouvám, předpokládám že to bude dlouhý a možná nesrozumitelný text, protože přesně to taky souvisí s mým problémem. Upřímně nevím kde začít a co všechno zmínit.. Asi začnu u sebe, je mi 18 let, od začátku puberty jsem byla dost, problémový dítě, chlastání od 13, noční útěky z baráku, střed pozornosti, typ co si prosadí svuj názor za každou cenu, nerespektování autorit, trojky z chování od sedmý třídy, 2x psychiatrie za účelem “ať je od ní klid” atd atd, cca od 14 let jsem začala hulit, nejdřív s kamarády sranda, pohoda, pak asi v 16 už jsem hulila spíš o samotě, protože jsem se ve společnosti necejtila nejlíp a byla jsem jenom ve svých myšlenkách, (už jsem zde podobný příběh četla) tak jsem hulila sama, doma, téměř obden, stavy jsem měla v pohodě, většinou jsem u toho koukala na seriály atd… no, to vlastně neni asi tak důležitý, ale k věci.. v říjnu 2020 jsem podstoupila detox na petříně, když jsem se vrátila domů cca týden na to to začalo, z ničeho nic stav nechuti do života, deprese, absolutní ztráta komunikace, smyslu komunikace, neschopnost se radovat, nebo vyjádřit jakýkoliv emoce, celkově pocity který bych nepřála nikdy nikomu. Nejvíc mě štval ten komunikační problém, vzhledem k tomu, že jsem v tu dobu nastoupila na novou školu, nebyla jsem schopná se seznámit, hovořit s lidma, chtěla jsem aby mě poznali takovou jaká jsem byla, nebo mám říct jsem normálně? V tu donu spíš byla, protože jsem si nedokázala připustit, že by se to mohlo někdy zlepšit a být to jako dřív… Pamatuju si, že jsem třeba odposlouchávala lidi na ulicích o čem se baví a snažila v tom najít význam, ale všechno mi to přišlo jako kecání o blbostech, nechápala jsem důvod proč spolu lidi mluví atd, nejde to pořádně popsat.. No.. Trvalo to tuším do ledna, respektive v lednu jsem pociťovala, že se to začíná dávat dokupy. V půlce února už jsem byla dá se říct v pohodě, strašně jsem si to užívala, ten pocit źe jsem zase normální byl pro mě jako výhra v loterii, užívala jsem si každej pokec s kýmkoliv, radovala jsem se že jsem schopná rozvinout konverzaci, bylo to skvělý.
(Teď jsem si všimla jak je ta zpráva zatraceně dlouhá a to jsem teprve asi ve čtvrtině, nejsem si jistá jestli má vůbec cenu to posílat, jestli to dává smysl, a taky si uplně nemyslím, že se dozvím něco co bych nevěděla.. to není mířeno nijak proti vám, jenom že už jsem o tom načetla snad víc než je zdrávo, ale odpověď na přesně tyhle stavy, hlavně co se týče tý komunikace jsem pořádně nenašla.. Jinak se opět omlouvám za tyhle spíš moje aktuální myšlenky, že to hážu všechno sem, ale jak jsem tak nějak ještě na piku..) Nicméně asi zkusím zase pokračovat, při nejhorším mi tenhle text poslouží k tomu kdybych se třeba opravdu odhodlala na terapii, abych to dokázala vysvětlit, protože pusa to hold nezvládne.
Tak, skončila jsem u toho kdy se to dalo dokupy,.. únor, březen.. v březnu jsem šla původně za kamarádem píchnout pearcing, to nějak nedopadlo a já jsem u něj zůstala přes noc na takový “hausparty” kde jsem si dala poprvé v životě tripa, celýho.. bylo to nepopsatelně skvělý, tu noc jsem se definitivně rozešla po dvou se svým bývalím, chorobně žárlivej manipulátor, toxickej vztah, už párkrát jsem ho poslala do prdele, ale nikdy jsem to moc dlouho nevydržela.. Každopádně první vejlet byl top, od tý doby jsem tak nějak začla experimentovat s drogama, předtim jsem byla poměrně silnej alkoholik a vůči drogám jsem měla určitej respekt a nějak jsem nechtěla začínat někde v 15, ale dost jsem toho o nich studovala. Březen byl ve znamení výkendových pařbiček na tripu a koulování, většinou ve dvou s tim týpkem se kterým to začlo, dost jsme se na tom tripu sblížili. Probíhalo to tak že jsme zapli soundsystem, kalili, frčeli a šukali 😅 DOPRDELE UŽ ALE MUSIM PŘEJÍT K VĚCI
V Dubnu jsem se dala dokupy s párečkem smažek, klasický matrošmažky typu piko točit prachy, piko točit prachy piko.. ty jsem u sebe začla nechávat čas od času “přespat” a nečekaně jsem si dala s nima, poprvé piko, další tejden byli u mě zas, celkově jsem s nima takhle smažila tak 4x.. zkončilo to tak že mě podělali skoro o všechno a už se neukázaly, ale to už je jinej příběh, kterej by předpokládám byl ještě tak 2x delší jak tohle vyznání… No, duben byl muj poslední užitej měsíc, poslední akce “týpka s tripem” poslední probdělý noci na piku a poslední freečko.. teď nevim jak to říct abych to víc nerozvíjela.. prostě a jednoduše, jednoho dne jsem udělala “průser ve škole” (přišly mi na trávu) Ale hlavní důvod bylo moje chování, na který nebyli zvyklí, jelikož jsme se vrátily do školy po karanténě.. předtim jsem měla ty stavy a neznaly mě takovou jaká jsem “normálně”. Celej ten den se nějak semlel, to je taky na dlouho a mě po dlouhým snažení od cca 16h se mojí milované matce za pomocí policie se kterou jsem mimochodem ochotně spolupracovala a na věc měli názor jaksi opačnýho rázu než moje máma, zavolali pro jistotu sanitku, která mě měla prohlídnout, ale máma jim klasicky navykládala hory doly a odvezli mě na hradeckou psychiatrii, kde mi udělali testy z moči nečekaně pozitivní na meth.. naposled od tý doby jsem měla čáru emka na tom freečku, což bylo týden předtim. No, po asi dvouhodinovým čekání v čekárně se zoufalou potřebou už bejt doma, dodělat spoustu rozdělaný hudby, atd mi kolem půl 11 sdělily že se tady vyspim a ráno jedu na detox.. Jela jsem, když jsem tam ráno dojela už jsem se s tim tak nějak smířila a že to tech 12 dní teda vydržim, a tím nemyslím abstinenci, ale to že jsem nemohla jak dát vědět určitýmu člověku, kterej 14 dní nevěděl co semnou je a že jaem nedodělala spoustu věcí, to mě na tom sralo ze všeho nejvíc.. Ale teď už k věci, na detoxu jsem se chovala v pohodě, akorát jsem se strašně nudila, absťák jsem měla leda po hudbě a mixování, chvíle volna pro mě byli utrpení, nešlo jentak ležet, musela jsem něco dělat, tak jsem tam vytvořila snad 6 obrazů, což mě nikdy nějak netankovalo. Jeden den jsem chytla nerva na jednu sestru, která mi řekla ať si jdu pro řasenku po snídani a když jsem teda přišla po snídani řekla že už je pozdě co tady chci, že se chodí na šestou.. v kolik jsem tam asi tak byla poprvé… nevim co mě v ten moment tak vytočilo když šlo jenom o pitomou řasenku, ale nějak jsem po ní vyjela, nasraně odešla a práskla dveřma, spíš už mi to tam lezlo na mozek.. Po tom insidentu mi podali prášek s tím že to mám jakýsi srovnání nálad.. (zyprexa) Kterou mi pak nasadily. Dál.. desátej den cca jsem se dozvěděla, že domů nepojedu ale šoupnou mě na 2 měsíce do hodkoviček, nejdřív mě to dost zaskočilo, pak jsem se zeptala primářky jestli budu moct ještě domu vyřídit si alespoň všechny věci, ta mi řekla že teď pojedu na týden domů a pak nastoupím, to se mi celkem ulevilo, smířila jsem se stím, protože mi s tím máma už párkrát vyhrožovala. Ten týden doma bylo jediný co mě drželo od toho abych nevybouchla, v tý době jsem řešila a na všechno reagovala celkem v klidu, ale den před propuštěním mi primářka oznámila, že se domu nejede a hnedka frčim směr diagnosťák, “když se budeš chovat, za 2 měsíce jdeš ven” když jsem to slyšela asi minutu jsem na ní jenom koukala a tekly mi slzy, beze slova jsem odešla do pokoje.. No, další den pro mě přijela máma, půjčila jsem si od ní mobil abych konečně dala vědět co semnou je. Přijely jsme před barák (DU) a já jsem se šla ještě projít se psem do lesa.. příležitost zdrhnout i dost času jsem měla, ale nad tím jsem neměla ani pomyšlení, upíchla jsem se na to že to jsou jenom blbý 2 měsíce, chovat se umim a s personálem si většinou rozumim.. věděla jsem že útěkem si to můžu akorát dojebat.. Teď lituju a vyčítám si to jak jsem byla zkurveně naivní a že jsem to neudělala. Kdybych ten den utekla, asi bych teď tuhle zprávu ani psát nemusela.. No, v první měsíc v DU za mnou, psychickej stav pořád v pohodě,.. stále jsem užívala zyprexu, začal druhej měsíc a já jsem začínala pociťovat že semnou začíná bejt něco v nepořádku, najednou jsem si přišla víc utlumená, další týden se to stupnilo ještě víc.. normálně jsem komunikovala to jo, ale už to prostě nebylo jako předtim, nebyla jsem plná energie, neustálou chuť něco dělat, i nápady na mixy se nějak vytratily.. Všimlo si toho snad celý oddělení, že jsem jiná.. Došlo mi že to asi bude zyprexou, tak jsem jí ze dne na den samovolně vysadila, tlumení pro mě byla nočnî můra a už vůbec jsem si nedovedla představit že by se mi nedejbože vrátily říjnový stavy.. no ..pak nastala moje první víkendová propustka domů a tam to začlo, nevím jakou to mělo příčinu ale seděli jsme s přítelem, mámou a dědou u ohně, čumim na párek a najednou jsem si uvědomila, že je to tady zase, měla jsem chuť… vlastně ani nevim.. prostě peklo, zase ty stavy.. přijela jsem zpátky do DU, všichni za mnou hned běželi, radost jak kdyby mě neviděli rok a já jsem se jenom usmála, nedokázala jsem ze sebe dostat nic. Přišla jsem na vychovatelnu, kde se všichni plný očekávání ptaly co doma co doma.. Tak nějak jsem o tom řekla hlavní vychovatelce a jestli bych mohla na izolaci.. neměla jsem náladu na nic a na nikoho.. během toho dne se mi v tom pokoji vystřídalo snad 10 smradů, většinou h otázkou jestli si nemůžou vžít něco ode mě z jídla.. Kdybych měla sílu na to je vykopnout, nebo jim aspoň umět vysvětlit že mi neni dobře, ale v týhle situaci to prostě vysvětlit nejde, nejde nic. Nepopsatelnej stav mysli. Každopádně soud mi nařídil ústavku do 18. Což byli sice 4 měcíce, ale já jsem se nejvíc ze všeho těšila na to jak mě před létem.. aspoň jak mi všichni naslibovali pustěj a užiju si poslední léto jako teen.. nic no, to nevyšlo, pak už jsem to ani skrz ten stav neřešila.. Asi po tejdnu byla druhá propustka a po ní jsem přešla na adiktologický oddělení Sulická. Tam by to bylo za normálních okolností v pohodě, vlastně to byla celkem volnost s jedinou podmínkou nebrat, moje letní ubytování. Ale vzhledem k tomu, že jsem byla.. ts byla.. jsem v tomhle stavu, můj denní program byl spát, spát, nuceně zavolat přítely, spát.. každý volání na program nebo nedej bože procházku mě neskutečně vyčerpával.. záchrana na Suli bylo oproti Hodkovičkám totální minimum nějakýho programu.. No, to už je asi jedno, už fakt kecám nepodstatnosti. Navíc to je asi román jako kráva.
Ale.. jaká je vlastně celkovej důvod proč to píšu.. CO ZPŮSOBYLO TYHLE STAVY A KDY TO KONEČNĚ PŘEJDE
Já se přiklánim k tomu že to způsobila tráva, když se zhulim.. resp dám si 3 prdy, což jsem za tu dobu co jsem venku udělala tak 2x ten stav je 10x horší, hulit jsem proto nečekaně přestala..
Momentálně jsem venku ze Suli třetí měsíc a ty stavy pořád přetrvávaj.. hlavně ta komunikace.. když se nevyjedu tak mě nebaví nic, nic nemá smysl, důvod.. však to znáte. Takhle to zní typický příznaky závislosti na piku, bez pika, ale nechápu to protože tohle začalo v diagnosťáku, momentálně se přiklánim k zyprexe.. Protože než mě zavřeli, jela jsem hlavně ty tripy a emko, piko jsem měla fakt třeba 5x za celou dobu..
Každopádně si uvědomuju že na piku závislá jsem, sice jedu jednou, dvakrát do tejdne.. ale bez toho jsem zase v prdeli a já tu střízlivost prostě nevydržim, nejodpornější hnus co může bejt tyhle stavy.. strašně si přeju abych byla ten stejnej debil jalo dřív, teď ze sebe nevypustim kloudnou větu, stydim se, což je zrovna u mě EXTRA divný, ve škole působim jak introvert, na tohle já prostě nejsem stavěná, už chci aby to skončilo.. Ale na terapii se za střízliva vzhledem k tomu že mi přijde všechno zbytečný a nevěřim tomu že by mě z toho byl někdo schopnej z toho dostat nedokopu.. Už když jsem byla právě v březnu u adiktoložky, vyprávěla jsem jí o tomhle co bylo v říjnu a řekla mi, že pokud by se to někdy opakovalo ať jí neváhám zavolat že něco s tim uděláme, ale já prostě nevidim smysl ani odhodlat se k tomu schopná nejsem, i přesto že jediný co si přeju je aby to konečně přestalo.
Je mi jasný že mi poradíte rozhodně vysadit to piko, ale to nedám, v říjnu jsem to trpěla 4 měsíce v kuse a teď jsem ráda že mám něco co mě hodí aspoň nachvíli do nálady a schopnosti mluvit..
Naposled se omlouvám za takovej román, nevim ani nevim jestli jsem to napsala tak jak jsem původně chtěla.. asi ne.. No nic, konec, už jsem fakt těžce mimo.
Děkuju za případnou odpověď a cením práci kterou si tady s tím dáváte.

Zpět