Sananim - Drogová poradna 

Strach ze ztráty syna

T

Dobrý den,
nacházím se teď v nejtěžší situaci, do které jsem se mohla snad dostat.
Ve svých 14 letech jsem poprvé přišla do kontaktu s tvrdými drogami, což začínalo nenápadně, pro mě tenkrát s čistými úmysly a téměř stabilní psychikou jsem měla potřebu vyzkoušet tvrdé drogy s tím, že bych jen chtěla vědět, jak můžou být drogy tak silný a v čem, že člověk jako já, kdo se narodí do milující rodiny, kde máma je taková, kterou by si člověk přál, kde není důvod mít strach z opuštění, i přesto přijde chvíle, kdy ta skvělá máma, která rok zpět odchod táty dokázala dítěti odůvodnit a utišit bolest, po roce a půl sama sejde z cesty a jako kdyby lusknutím prstu není nic, život toho dítěte ať už se bude se situací vyrovnávat jakýmkoliv způsobem, vždycky bude ovlivňovanej tou ztrátou, hlavně když v nevědomí dítě při jakýmkoliv strachu bude nejspíš asi opakovat způsob, který bude nejvíc povědomý od rodičů, nebo tak..

Nemyslela jsem si, že bych někdy takhle psala do poraden nebo vyhledávala jinou odbornou pomoc. Ale nechápu, jak můžu teď sedět a psát o svojí aktuální závislosti na pervitinu, která se zdála že je za mnou, v 18 letech jsem opustila diagnostický ústav, kam mě umístila babička, která mě vychovávala, právě kvůli útěkům z domova za přítelem, se kterým jsme to nezvládli a pervitin převzal všechnu moc jak nad vztahem tak hlavně nad mým myšlením a nad tím, že nešlo nic jen vzdalovat se sama sobě, tomu kdo jsem, co chci a těm lidem, kteří neodešli, které mi nic a nikdo nevzal.
S plánem jen pochopit, co se dělo v hlavě rodičů, když tenkrát jsem ještě nemohla ve 4 letech rozumět tomu, proč se věci dějou a jak se připravit na to, že ztrácet se bude vždy, lidi umírají nebo jsou jiné způsoby, jak si připadat opuštěný, nebo sám..
2 roky před tím, než jsem vůbec poprvé vyzkoušela drogy, moje máma se mnou opět navázala vztah, neměla jsem zrovna klidnou pubertu, od malička jsem dost nevyrovnaná sama se sebou a v tu dobu kdy se máma "vrátila", ve skutečnosti se nevrátila, jen přijela, aby sobě dokázala, že ještě úplně neselhala jako matka, ale reálně mi přitěžoval ten fakt, že mě má v péči babička, která zakazovala časté kontakty s mámou, tak i ta mámy přítomnost a hledání v ní té osoby, kterou si jí pamatuju než mi odešla..paradox i když si uvědomuju, že podle mě je blbost doufat, že po 8 letech odloučení, se potkám s tou osobou, která mi tak chyběla..Asi furt neumím přijmout, že se to prostě stalo, že prostě nemůžu vrátit ani iluzema vytvořit nějaký pevný pouto sebou a mamkou, že prostě ten společný čas, který jsem s mamkou ztratila, ty dlouhé doby čekání u okna vyhlížející mámu, která furt slibovala a slibovala a já věřila a věřila, nechtěla jsem připustit si fakt, že máma tu prostě teď nemůže být a pokud jí někdy vůbec ještě potkám, s největší pravděpodobností to nebude ta máma, kterou očekávám že se vrátí..Nikdo mi neřekl "Hele, tvoje maminka teď nemůže přijet, protože má zdravotní problémy, které musí si vyřešit, uzdravit se, aby se mohla zas vrátit, není to tvá chyba, i dospělý lidi můžou dělat a dělají chyby někdy ani nemusí poznat, co je dobře a co ne.." Místo toho jsem byla držena babičkou zkrátka, z jejího strach, že by mohla udělat nějakou chybu ve výchově a já dopadnu jako její syn (táta muj) nebo máma, což by si vyčítala, tudíž zákazy, příkazy, to je něco, co zpětně i umím ocenit, nebo pochopit díky svému schopnosti pochopení pro činy druhých lidí a hlavně nacházet důvody k různým činům v životě a omlouvání i toho, co prostě omluvit nelze..
Mrzí mě, že jsem si vytvořila různé iluze o rodičích, fantazie jak to bude a tak, a do dnes je těžké vystoupit z kůže 50% childish 50% old soul, do toho nechci ztratit syna, který se mi narodil jako zázrak po tom, co mi řekli, že nejspíše nebudu moci mít děti z důvodu selhání plic ledvin a jater po předávkování léky a různými látkami tehdejší "kamarádkou", která si na mě trochu zaexperimentovala a já skončila na 2 měsíce v komatu, kdy mi dávali 15% na přežití a nejpravděpodobnějším poškozením mozku kvůli nikdo neví jak dlouho trvajícímu nedostatku kyslíku, když jsem byla v bezvědomí, protože sanitka přijela druhý den večer a už předchozí den kolem 4 odpoledne jsem byla mimo, než mám okno pak.. No prostě zázrakem jsem tu stále, přežila jsem bez nutnosti do konce života brát medikace, bez následků s 2 letým nedonošeným štěstím, které mi ukazuje každý den to, jaká jsem byla já jako malá a jak jsem potřebovala rodinu a ne, aby mi nějaký svinstvo vzalo jak v minulost mámu s tátou, tak já sama budu čelit tomuhle šílenství, kdy moje dítě zažije to stejné co já... Nesmí se stát, že bych o malého přišla, že by mi ho vzali..To je asi hlavní důvod, proč o svém problému nemluvím, neřeším to s nikým, ze všech sil se snažím odejít od tohohle života s drogama atd. Není to něco, co by mě bavilo, naplňovalo, ani stavy po dávce bych řekla nikdy nebyly to, co jsem čekala, nějaká vnitřní euforie, pocity štěstí a nekonečný energie.. Pokud se energie myslí tím, že fyzické tělo má dobrou kondici nebo sílu, asi to není ta energie, kterou bych si představovala.. Očekávala jsem energii ve formě psychických stavů, který mě měly asi nejspíš posunout na nějakej vyšší stupeň vědomí a vnímání okolí a sebe,..teď akorát energií překypuje můj mozek, když nemůže
zastavit tok myšlenek, výčitek atd., že i při dnech, kdy v sobě nemůžu mít ani zbytkáč drog v krvi, aby mě to drželo v noci vzhůru, prostě nejde spát. Chodím spát k ránu, než malý vstává, už poslední dobou prostě nemám životní sílu.. Bojím se toho, že selžu, že mi malého někdo vezme, dají ho do ústavu a bude se opakovat to, co mi popisuje máma. Bojím se vůbec někam přijít a říct, pomocte mi, potřebuju jen podporu, dodat sebevědomí, nemám problém si nedat nebo že bych měla bez drog deprese, pocit absťáků, s malým dokážu i dny kdy jo fakt to nestojí za nic a nebejt jeho, asi bych už musela ulítnout nějak, abych takovej životní styl zakopala někam do rodinné minulosti hluboko, aby se ta drogový geny a hlavně způsobovat lidem mně nejbližsích a milovaných bolest, strach ze ztráty, nebo úplně zničení toho soc. vnímání ..prostě ty geny aby se už nepředávaly dál, jenže když přijde to, že dopadne všechen ten deficit energie o kterou se obírám, začne bolet tělo, protože jsem zhubla tak moc, že to nechápu, i přesto že jsem nedělala že bych se nenajedla nebo tak, a i tak od porodu co si pamatuju jsem měla 57 kg a to byla moje váha, pak to šlo dolů během posledního teď půl roku na 44,5 kg a bojím se totálního kolapsu, když úplně přestanu, protože syn je dost aktivní a nechci, aby on musel kvůli mým problémům ztrácet můj a jeho společný čas na hraní, nebo jen na to, dodržovat s ním denní režim a neusnout na bůhví jak dlouho, stalo se to jednou, že místo v 8 ráno, jsem vstala v 11 a do dnes si to nemůžu odpustit, vyčítám si to samozřejmě, no nechci to znovu. Prostě nechci způsobit nebo zažít další ztráty někoho nejmilovanějšího, kdo vůbec si nezaslouží zažít tak silné bolesti duše... Prosím poraďte, jen potřebuju ukázat možnosti, nebo ujistit, že je možnost, že malej zůstane se mnou (Karlov a jiné komunity beru jako tu nejvíc poslední možnost, nejspíše se vyhýbám léčbám, které by byly jinak než substitučně někde na ambulanci, nebo třeba jen ukořenit něco v sobě, co mě prostě nedovolí dělat špatná rozhodnutí..
Víte, cítím se fakt špatně. Chtěla jsem bejt pro svět a pro svou rodinu, kterou sama jednou budu mít, někdo kdo dělá jen radost, ukazovat druhým čeho si vážit v rodině, chtěla jsem jako malá už napsat knihu, která by byla jak jsem tenkrát říkala "Pro dětičky kterým odešla maminka"
Pak jednou jsem začala psát dopisy pro nekonkrétní osobu, vlastně dopisy komukoliv se dá říct, kde jsem chtěla oslovit všechny skupiny lidí, lidi v nejrůznějších těžkých situacích, ty ktěří nikoho nemají nebo si myslí, že je opustili jejich vinou... Nevím, co se teď bude dít..
Omlouvám se, fakt je to dlouhá zpráva a vím, že asi ani není pořádně zakončená, ale nejde mi už napsat cokoliv jiného, cejtim se hrozně na konci psaní a doufám a věřím že snad rozumíte, proč jsem se rozhodla napsat.. Děkuji, hezký zbytek dne a díky za to, jakou práci děláte, vy všichni z drogových poraden, k-center atd.
T.

Zpět