Sananim - Drogová poradna 

Pervitin

Tucina

Dobrý den,
Už je to rok co lítám v pervitinu(šňupání), dříve jsem jen užívala extáze, mko na akcích. Díky tomu, že jsem hrála fotbal, futsal, chodila do práce, do skoly a bavila se životem, jaký mám... jsem dopustila věc, která mi změnila celý život.
Jednou při fotbale jsem měla úraz kolene a nemohla jsem delši dobu hrát. V tomto období jsem se přestěhovala o kuse dale do pronájmu s kamarádem. Tím, že jsem nemohla hrát, jsem ztratila aktivitu, která mě naplnovala stěstím. A tak jsem zkusila poprvé pervitin, libilo se mi to. Po nějakém čase jsem to chtěla znovu, ale pak už to začalo být jiné. Mela jsem kamaradku z fotbalu která take užívala drogu, ale ve vetšim mnozství a casteji. Jeden vecer, jsme na tom byli obe dve a ona měla podle me strach z lidi a zachvat uzkosti. Nemohla byt mezi lidmi a snazila jsem se ji venku zhruba tak dve hodiny uklidnovat. Jenze pak ji zacalo pichat u srdce, nemohla vstat a potila se. A tak kamarad volal zachrnaku.. chtela, abych jela s ni, jenze se ji ptali na drogy a priznala se. Doktor mi rekl, že kdyby jsme nevovlali, tak mohla umřít na infarkt. Od te doby jsem začala pervitin užívat vic a vic... začali se mi delat pupinky, hubnout, byla jsem bleda a roznipana po obliceji a celem tele. Po nejake dobe na to prisel muj pritel a i spolubydlici.. Poté jsem se za tu dobu dvakrat zhroutila a skoncila v nemocnici. Pak jsem prestala drogu uzivat, sla jsem na operaci kolene a snazila se posilit a zlepsit sepo vsech strankach. Jenze prisel den, kdy jsem to zase zkusila...od te doby užívám pervitin skoro každý den.
Jenže jsem zjistila, že jsem uplně jiná osoba, mam strach z lidi, jít ven, jít do skoly... nesmeju se, pripadám si bezmocná a prázdná. Je mi často do breku, mam deprese a temné myšlení. Včera po užití mi bylo fajn, dokud jsem doma nebyla sama... padla na me tíha, smutek a citila jsem se tak sama. Poté jsem si roznipala cele telo a až když jsem si dala facku, abych se probrala, jsem si uvedomila, že musím prestat, svěrit se rodine a obrátit se na odbornika. Momentlaně jsem ve stavu dojezdu a proto už nechci drogu nikdy vidět a mít s ní něco společneho. Jen co mě nejvíc děsí je, jak vypadam..hubena, bleda ..bez zivota uplne a od toho se moje psychika odvíjí. Chci se zase smát, zít život jako normalní lidé, nebát se chodit mezi lidi. Chci být zase jako před tím... tak se vás ptám, co muze pomoci tomu, abych zvladla dalsi dny, které nebudou jednoduche, abych se zlepsovala a mela pocit, že jsem stastna a žila život naplno, ale bez drog. A take jak mohu posilit své tělo a psychiku.
Děkuji

Zpět