Sananim - Drogová poradna 

neurol - nevím, jak dál

anchor

Dobrý den,
nemyslela jsem si, že to někdy zajde takhle daleko, nicméně, jsem tady a píšu dotaz.
Nevím odkud začít. Rodinný zázemí nikdy nic moc (matka nějaký typ poruchy osobnosti, otec se nikdy neléčil jinak, než kupováním si kamarádů a alkoholem). Když mi bylo 12, otec odešel, byla jsem s mámou, ale ta mě hodně citově vydírala,manipulovala, používala jako sondu do otcova žitova, bylo by to na dlouhý psaní, ale nezvládla to asi úplně tak, jak by máma měla. V 15ti jsem utekla k tátovi - ten nebyl doma skoro nikdy, všechno jsem mohla, vztahy s mámou jak na houpačce. Od 15ti hulím denně trávu, v cca 17 jsem měla cca 8měsíční epizodu pervitinu - denně, nebo téměř denně. Zkusila jsem i všechno ostatní dostupný, ale to nebylo nic dlouhodobýho. V 19ti jsem nějakým zázrakem dodělala obchodku (od 19ti. do 28let jsem byla s jedním klukem, denodenní hulič). Pak bylo období, kdy jsem nemohla najít práci a to jsme poprvé silně poznala co je to úzkost a deprese. Pak jsem 8let pracovala, byla to zodpovědná pozice, hodně dobře placená, nikdy se mi o takové práci ani nezdálo. Na konci jsem vedla tým 5ti lidí a za celých 8 let jsem měla 1týden dovolené. V té době už jsem začínala pravidleně užívat Neurol - otec mne, když už jsem měla stavy, které fakt nevypadaly normálně (prví panický záchvat, návaly nezvladatelného vzteku a bolesti, apod.) odvedl k psychiatrovi. Od té doby beru AD, vyzkoušela jsem různé druhy, aktuálně beru Prozac 2 x 20mg denně. U pana doktora jsem dostala vždy automaticky 2 balení nejsilnější Neurolu, ikdyž jsem si o něj myslím tenkrát ještě neříkala. Byla to skvělá látka, po dni v práci jsem si dala nejdřív 0,5, pak celou, pak i dve tablety toho nejsilnějšího. Pak jsem začala dělat to, že jsem se vědomě předávkovávala, vlastně zfetovávala. Pamatuju si víkendy, kdy jsem za víkend snědla celá dvě balení nejsilnějšího neurolu. Pak jsem třeba na pár hodin odpadla, usnula, ale jinak jsem přeorganizovala celej byt, mohla mluvit konečně bez úzkosti normálně s lidmi (no, v tehto dávkách asi moc normálně ne, nepamatuji si to, jen si pamatuji ten úžasný pocit, že už nemám stažený tělo tou úzkostí. Od té doby jsem nikdy neuměla užívat neurol jako dřív - neuměla jsem si dát jednu tabletu proto, abych si pomohla od úzkosti. Místo toho jsem se - a vědomě - cpala, dokud jsem u sebe něco měla. V 28ti jsem potkala nového člověka,rozešla se s původním partnerem a s tím člověkem jsem doteď. je to úplně jiná povaha, než můj půvůodní přítel, snaží se mi hodně pomoci. Už 4 roky. Přišla jsem o práci, začala jsem na ní prostě kašlat, využívala jsem toho, co jsem si mohla dovolit, vymlouvala se na různé důvodu a do práce skoro nechodila. Odešla jsem na dohodu. Asi nemá cenu to nějak protahovat. Současnost - invalidní důchod 1. stupně, diagnoza kromě depresi a úzkostí je Emočně nestabilní porucha osobnosti. Velký zlom, ke kterému mne donutil přítel byl, že jsem své paní doktorce přiznala, jak to s neurolem mám, od té doby nedostávám nejsilnější neurol, ale pouze ten nejslabší a pouze jedno balení. A přesto si ho prostě vyzvednu v lékárně, cestou domů sním jedno plato a druhý si bud necham na druhy den, nebo zdlábnu i to. Největší můj úspěch byl, když jsem odmítla i ten nejslabší neurol a dva mesice byla uplne bez nej. nejhorsi jsou ty abstaky, ktery prijdou po ukonceni ucinku neurolu, to trva tak tyden az 10dni a je to peklo. Poslední cca rok se mi začalo stávat, že když zavřu oči, vidím různé obrazy (malej \"domorodec\" na pláži opřený jako Kristus o nějakou chatku stlučenou z vyplavenýho dřeva který na mě kouká, s prosebným a bolestným výrazem, detailní obrázek bolavých rozpraskaných lidských pat, profesor, jako Einstein, co píše různý vzorečky na tabuli a tak....). Píši Vám po posledním průšvihu, kdy jsem to zase nezvládla (po 2 letech se objevila práce v mém oboru, byly jsme s paní domluvené na částečném úvazku, po nějaké době z paní vypadlo, že by mne tam vlastně potřebovala tam min. na 10hodin denne a ja to proste nezvladala, za poslední dobu další velikansky moje osobni zklamani....ten pocit, ze zas k necemu jsem a neziju jen doma mezi prazdnymi stenami, byl k nezaplaceni). V utery mi ma zacit stacionar v Ondrejove, tesim se tam, budu aspon par hodin tydne s lidmi (nemám žádné přátelé, vždycky jsem od sebe všechny tak nějak odháněla,ve škole byla vyhledávána, každý se mnou chtěl být, nechápu to, něčím jsem ty lidi přitahovala. Ale ted jsem proste roky sama a jedina osoba s kterou mluvim, je muj pritel, kdyz se, chudak, vrati z prace. Musi me fakt milovat, ze se mnou jeste je). nezlobte se za délku a asi i nesmyslnost a neplynulost tohoto textu, já se strašně snažím, nějak to všechno posbírat a dát do nějakého prezentovatelného formátu, ale vůbec mi to nejde. Já vlasntě ani nevím, jak nebo na co se ptát. Já už prostě nevím, co se svým životem. V rodině nemám žádnou oporu, spíš naopak (byla doba, kdy jsem je oba - mamu i tatu - ze svého platu zivila, protoze nemeli penize a ja jich mela dost a oba to z různych důvodu potřebovali). Mám přítele, kterému logicky dochází síly i trpělivost (jo, taky jsem se pořezala na obou rukách, neumím to ani vysvětlit porádne, proc jsem to udelala, asi jsem tim zpusobem nejak zvrhle vyzadovala pozornost a lasku, xkrat jsem vyhrozovlaa, ze se zabiju, proste hysterka hrozná, přesně taková, jaký se mi hnusej). Paní doktorka mi x krat navrhovala nastup do Bohnic, ja jsem to vzdycky odmitla s tim, ze to nejak zlvadnu. Jsem az nezdrave zavisla na sve fence a proste si NEUMIM predstavit, ze ji tu necham. Asi to nemusi znit uplne logicky, ale ja citim primo hruzu, kdyz si predstavim, ze bych ji opustila a \"šla se léčit\"). Byla by tu sama, od malička byla se mnou - bud v praci nebo doma - a přítel by se o ni proste tak nepostaral. No....takže tak:) Jestli jste to dočetli až sem, tak upřímně obdivuju a děkuju. Byly i světlé chvilky, ale popravdě, za poslední roky, je jich minimum. Předem děkuji za jakákoliv slova.
Anchor.

Zpět