Sananim - Drogová poradna 

Odpověděl: Gabriela Koryntová

Dobrý den, Vladimíre,

všechny přízpěvky zveřejňujeme, tedy i Váš.

Na naši poradnu se obracejí i rodiče, kteří usilují o pobyt v léčebně pro dítě, které je již plnoleté. Snaží se toho dosáhnout prostřednictvím soudů. Často jde o pokusy zbavit dotyčného svéprávnosti a následně rozhodnout o jeho umístění do léčby. Druhá varianta je samostatné rozhodnutí soudu o nařízení léčby jako součást trestu - tomu se pak říká ochranná protitoxikomanická léčba. Třetí možností je zavřít dotyčného do léčebny v případě, kdy je sobě nebo okolí bezprostředně nebezpečný.

Každá z těchto variant má svá pro i proti. Na základě svých zkušeností se je pokusím ve zkratce nastínit. Dopředu se omlouvám za nepřesné právní vyjadřování. V případě ujasnění terminologie i podrobností se můžete obrátit na Právní poradnu A.N.O., kam rodiče v podobných případech odkazujeme (Právní poradna A.N.O., Koněvova 95, Praha 3 - Žiškov 130 00, tel.: 222 582 932, GSM: 736 760 701, www.asociace.org).

K první variantě - zbavení svéprávnosti:

zbavit někoho svépravnosti není zcela jednoduchý právní úkon. Soudy tak činí poměrně nerady. Samotné užívání drog není důvodem ke zbavení svéprávnosti. Jednoduše řečeno - nesvéprávný člověk je ten, který se sám o sebe nedokáže vůbec postarat. Nikoho nelze zbavit svéprávnosti jenom pro to, že se o sebe nechce starat tak, jak bychom si představovali.

K druhé variantě - soudně nařízená léčba:

dnes je zvykem léčbu nařizovat hlavně v případech, kdy o to dotyčný sám stojí. Samozřejmě k nařízení léčby dochází i bez souhlasu odsouzeného. Soudní znalec by měl v tu chvíli považovat dotyčného za léčitelného. V případě, že soud takto rozhodne, měl by dotyčný nastoupit léčbu v příslušném zařízení. Neučiní-li tak, páchá trestný čin - tzv. maření úředního rozhodnutí, což může mít za následek další soud a další trest. Z praxe znám klienty, kteří se sami chtěli podrobit léčbě a tím také ovlivnit rozhodnutí soudu. Vždy jsem je nabádala k tomu, aby slibovali pouze to, co hodlají splnit. Znám i klienty, kteří se podrobili soudní léčbě. Bohužel s ní mají často neblahé zkušenosti. Na odděleních potkávají pacienty, kteří se léčit vlastně nechtějí.

Ke třetí variantě - dotyčný je bezprostředně nebezpečný:

zpravidla jde o hospitalizaci na dobu nezbytně nutnou k tomu, aby se dotyčný "vzpamatoval". Příkladem jsou lidé s toxickou psychozou, kteří ohrožují svým chováním sebe a své okolí. Jejich chování je naprosto nevyzpytatelné, nereagují adekvátně na běžné dotazy typu: kde jste, jak se jmenujete apod. V okamžiku, kdy lékař usoudí, že je dotyčný při smyslech, je propuštěn. To znamená, že sem opět nespadá samotné užívání drog.

Někdy se rodiče k této variantě upnou jako k jediné možnosti. Celý jejich život v tu chvíli vlastně závisí na tom, jestli své dospělé dítě dokáží zachránit. Zachránit znamená dostat do léčby za každou cenu. Tedy i proti vůli dítěte. Je to stav, který se popisuje jako tzv. spoluzávislost. Rodiče zapomínají na práva svých dětí, vidí jedinou možnost a za tou  sveřepě jdou. Vše ostatní přestává být důležité. Život celé rodiny se točí kolem závislého. Ve svém zoufalství a spoluzávislosti se rodiče zlobí na instituce a soudy, které je v jejich plánu neumějí a nechtějí podpořit. Pro ně je totiž podstatné právo závislého na vlasní rozhodnutí.

Touha rodičů umístit dospělé dítě do léčby je ale vcelku pochopitelná. Všechno je lepší, než nevědět, co se s dítětem děje, zda neumírá samotné někde na ulici. Výhody všech výše uvedených variant z pohledu rodiče jsou, že ví, kde dítě je. Navíc může doufat, že se tam k dítěti drogy nedostanou a pomalu se vše vyřeší. Rodiče, partneři a další, kterým na dotyčném záleží, doufají, že v léčbě nebude drogy užívat. Věří, že tak bude mít možnost si uvědomit a ujasnit, že už drogy nechce. Že ho tam pracovníci nějakým způsobem dokáží přemluvit a přesvědčit, aby už se tak nechoval. A i to se může stát. Často se to však nestává a rodiče se následně zlobí na lékaře a personál, kteří jsou vlastně stejně bezmocní. Možná se tak trochu zlobí i na sebe.

V praxi se často setkáváme s tím, že i v léčebně, věznici, si lidé k drogám cestu najdou. Když nejsou drogy, sáhnou po alkoholu nebo návykových lécích, seženou si je od návštěv, při vycházce, schovávají si denní dávky léků, které následně užijí naráz apod. Drogy jsou všude - ve vězení, i na odděleních ochranné léčby.

Každý z nás má od dosažení věku plnoletosti právo naložit si se svým životem a zdravím, jak uzná za vhodné. Patří sem i právo rozhodnout se pro užívání drog, ačkoli mám vážnou srdeční vadu a riskuji tím, že následkem svého rozhodnutí zemřu. A to vše i přesto, že tím ubližuji lidem, kterým na mě záleží.

To ovšem neznamená, že rodiče nemají na situaci svých dětí žádný vliv. V rámci naší organizace věříme, že rodina je propojený systém. Rodinné vztahy a vazby jsou často ty nejsilnější, které v životě máme. Ať už jsou jakékoli. Tím, že se rodiče odprostí od zaběhlého modelu chování a uvažování o životě svém a svých dětí, otevírají cestu možnostem změny. Začnou-li rodiče jinak o věcech přemýšlet, změní se jejich vyjadřování, prožívání, chování, ... ovlivní postupně ostatní členy rodinného systému. Pochopitelně to nebývá jednoduché, ani rychlé. Často to vyžaduje mnoho měsíců, někdy i let, mnoho sil, trpělivosti, odvahy, ochoty připustit si i jiné varianty, přiznat chyby, odpustit si, přestat řešit jenom ty svoje děti, a začít se věnovat sobě samému apod.

Neexistuje jednotné, zaručené řešení. Vždycky to může skončit špatně. Každý případ je v něčem podobný, ale také v něčem jiném jedinečný. To, že někomu něco nefunguje, neznamená, že to nemůže fungovat jinde. Alespoň k takovým závěrům docházíme na základě naší práxe a na setkáních rodičovských skupin.

Vladimíre, nabídka na kontakt na rodičovské skupiny pochopitelně stále platí. Jistě byste tam našel rodiče s podobnou zkušeností.

S pozdravem,

Gabriela Koryntová.