Sananim - Drogová poradna 

Odpověděl: Gabriela Koryntová

Dobrý den,

píšete, že máte 23 letího syna, který se po 2,5 letech abstinence po rozchodu s přítelkyní znovu vrátil k užívání pervitiinu. Nepíšete, jak dlouho to trvá, ale říkáte, že zvládl rozbít na dojezdu auto, které nesplácí, přestal chodit do práce, následující 3 měsíce, kdy bydlel u vás, si také práci neudržel. Teď přespává na terase ve spacáku, spolu se hádáte a on někdy mluví o sebevraždě. Hospitalizovat ho odmítli s tím, že dokud se opravdu něco neděje, nebo se už v minulosti o sebevraždu nepokusil. Ostatní lidé Vám také nedovedou poradit.

Rozumím tomu, že se Vám takové odpovědi těžko poslouchají a že se zlobíte, ale je to přesně tak, jak píšete. V prvé řadě musí chtít se situací něco dělat Váš syn. Na jeho svobodném rozhodnutí závisí případný nástup do léčby a abstinence, stejně jako to, jestli si najde práci a bude splácet dluhy. Je plnoletý, dospělý a za svůj život nese odpovědnost jedině on sám.

Výjimečné jsou pouze ty situace, kdy člověk sebe nebo své okolí ohrožuje na životě. Pak by mohl být zatčen, nebo hospitalizován i proti své vůli. Mezi takové situace však užívání drog nepatří.

Na druhou stranu má skoro každá máma, která vidí svoje dítě užívat drogy, pocit, že právě tohle je ta situace, kdy jde o ohrožení života.

Váš syn se ovšem k takovému kroku rozhodl sám - svobodně a dobrovolně. Takže nezbývá než mu držet palce a postarat se v prvé řadě o sebe. Ukázat mu, že jeho závislost, ikdyž Vás trápí, Vás nezničí. Stanovit si (třeba alespoň pro sebe) jasné hranice a pravidla, která Vám umožní tuhle situaci pokud možno ve zdraví ustát, abyste byla synovi oporou v momentě, kdy to bude doopravdy potřebovat.

Jestli jsem to pochopila dobře, děsí Vás také synovi řeči o sebevraždě. A kterou mámu by neděsily. Otázkou je, jestli to syn myslí vážně. Jestli ano, pak nezbývá než uznat, že má na takové rozhodnutí plné právo. Bohužel, kdyby se mu to povedlo, nejde to vzít zpátky. A je přeci spousta jiných možností. S jeho rozhodutím nemusíte souhlasit, můžete mluvit o svých obavách a strachu, o tom, že Vám na něm záleží, ale stejně tak ho nemůžete nechat ničit kromě jeho života, také Váš. 

Na druhou stranu Vás může takovými řečmi citově vydírat. Často to tak u lidí, kteří berou drogy, bývá. Když na takovou hru přisoupíte, stanete se "spoluzávislou". 

Rodiče se cítí bezmocní, vinní, mají obavy o své děti. Je pro ně těžké svou bezmocnou roli přijmout a tak se často zlobí (na sebe, své děti, celý svět). Chytají se pak snadno každého stébla naděje, slibů, a pod tlakem emocí přestávají jednat kontruktivně. Podobné mechanismy (spojené s citovým vydíráním, vyhrožováním sebevraždou, krádežemi, opuštením práce a rodiny, přehazováním zodpovědnosti za to, co se stane, na druhé, obviňováním, nedodržováním slibů a ultimát apod.) udržují rodiče i děti celý koloběh závislosti v chodu.

Pro každou mámu jsou taková témata těžká. A není dobré být na tohle všechno sama. Píšete, že jste se už v minulosti obrátila na Podané ruce v Brně a jestli mohu, pak bych Vám doporučila, udělat to znovu. Nejen, že dostanete přesné informace, ale budete si moct ulevit od emocí, vypovídat se, a možná i slyšet nějaké další nápady.

Držím palce a přeju hodně sil..

Gabriela Koryntová.