Sananim - Drogová poradna 

Vztah se závislým na heroinu - má to ještě smysl?

Jana

Dobrý den,

víte, každý mi od samého začátku radil, ať se na přítele, který je závislý na heroinu okamžitě vykašlu, že se budu pouze trápit, ale já jsem byla naivně přesvědčená, že to spolu zvládnem. Bohužel, nyní už jsem zoufalá.
Začalo to před dvěma a půl lety. Přítel pracoval v Belgii, tak jsme se seznámili přes internet a v únoru 2009 jsme se seznámili osobně. Pochopitelně jsem v té době netušila, že má nějaký takový problém. Jednou mi řekl, že s tím měl v minulosti problémy, ale věřila jsem tomu, že už je to minulost. Nikdy jsem se s tím nesetkala osobně a měla jsem na to jednoznačný názor, že bych s takovým člověkem ani neztrácela čas. Mimo to, mám syna *02/2007 a nechtěla jsem, aby v něčem takovém vyrůstal, proto jsme odešli i od bývalého přítele, který měl problémy s alkoholem. Bohužel jsem po měsíci zjistila, že s tím problém má stále a nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Sliboval mi, že s tím přestane, ať mu dám ještě šanci a já to udělala. Shodli jsme se na tom, že je důležité, že si svůj problém uvědomuje a chce s tím něco dělat. Také jsme se domluvili, že pojedu na měsíc za ním do Belgie a sama se budu moci rozhodnout a vidět, zda to má smysl. Do Belgie jsme s malým odjeli a byli tam měsíc. Byl to příjemný čas a přítel nejevil známky toho, že by tam s tím měl problémy, ale než jsme odjížděli, tak sem na základě pochyb udělala test na opiáty, který bych bohužel pozitivní. Nechala jsem si \"nakecat\", že to bylo na základě máku a svoje obavy jsem odsunula. Vídali jsme se zhruba jednou za dva, tři měsíce, kdy přijel průměrně na dva týdny do čech. Během této doby jsme měli několikrát krizové situace, kdy jsem přišla na to, že s tím má problém, on mi ho dodatečně přiznal a domluvili jsme se na podmínkách. Několikrát se stalo, že když přijel, tak jsem ho podrobila testům a třeba okamžitě poslala pryč, abych mu ukázala, že s ním nechci být, pokud ten problém stále trvá. Vždycky to samé. Z Belgie se nechtěl vrátit, kvůli tomu, že tam mu to prý jde lépe a poslední rok, kvůli daním, které musí zaplatit. Od loňského léta (2010) kdy přijel a všechno vypadalo, že je v pořádku. Rok jsem byla přesvědčená, že abstinuje. V říjnu jsem si našla práci v Praze, abych měla lepší vstupní podmínky, až se vrátí. V prosinci jsme se zasnoubili a já jsem obstarala vše, co bylo potřeba proto, abychom sehnali nějaké volné místo ve školce. Školka dopadla a přítel se měl na konci června definitivně vrátit do čech. Také se vrátil, podotýkám znovu, že jsem celý rok žila v přesvědčení, že je to za námi. Vzhledem k nově otevírané třídě v MŠ, má syn nastoupit od začátku řijna a že bychom se v této době přestěhovali do Prahy a našli si bydlení, dostatek času pro přítele najít si práci. Nic jiného nebylo potřeba.
Bohužel mi začla dovolená první týden v červenci a já jsem pod pohnutkou pochybností začala pátrat, zda je všechno opravdu v pořádku. Přítel si zapisuje své fin.výdaje a občas si k tomu dělá i takové stručné poznámky do malého diáře. Diář za letošní rok jsem sice nenašla, ale zjistila jsem, že celou dobu, co jsme spolu, tak vyabstinoval max.měsíc. I ten rok, kdy jsem si myslela, že je všechno v pořádku,tak mi opět lhal. Když jsem mu to řekla, tak mi oponoval, že se bál mi to říct, abych neodešla a že to bral jinak, ten náš vztah. Že teďka je jiná situace, že spolu máme žít a že si uvědomuje, že by to takhle nebylo možné. Taky by mu pomohlo, kdyby si o tom mohl s někým promluvim, jiným než lékařem, ale bál se mojí reakce. Stále tvrdí, že sám kvůli sobě přestat nedokáže. Jenže já už tomu všemu nějak nedokážu věřit. Už jsem mu obětovala dva a půl roku svého života. Čekání na to, až se vrátí a budem moci žít spolu. V červenci začal docházet na metadon a že s tím dělá maximum, co může. Ale už na záčátku tohoto července jsem ho upozorňovala, že nevím, jestli mu to někdy dokážu odpustit. Chtěla jsem ho opustit, jenže do toho citově zasáhl můj syn a já jsem vyměkla. Jenže cítím, že už tomu vlastně ani moc nevěřím. Mám obavy, že se v tom střídaně bude plácat celej život a nejsem si jistá, jestli se toho chci ještě nekonečně dlouho vůbec zúčastňovat. Minulý pátek tomu podlehl a dal si. To už jsem to na něm i poznala a než jsem mu udělala test, tak mi to potvrdil a já se sesypala. Prý z toho pocitu beznaděje a zoufalství a že pořád nevím, jeslti s ním chci být a pomoci mu. Nejsem schopná tomu čelit s chladnou hlavou. Na víkend jsem jela pryč a když jsem se v neděli vrátila, tak na tom byl zase. Když jsem mu řekla, že to na něm vidím, tak začal s tím, že jsem už opravdu paranoidní a popřel mi to. Ve finále to byla pravda a řekl mi na to, jak mi to prej může říct a bavit se o tom se mnou, když se vždycky sesypu. Že bych si měla uvědomit, co vlastně chci, jestli mu chci pomoci a že to sám nezvládně a bla bla bla bla... Už z toho všeho mám pocit, že využívá psychickou manipulaci. Štve mě, že je to stále dokola. Přiznávám, že si nejsem jistá, jestli s ním chci ještě být. Mám ho ráda, záleží mi na něm. Je mi líto, že s tím pořád bojuje, vím, že to není jednoduchý. Bohužel už snad ani nevěřím tomu, že by se z toho někdy opravdu dostal. Tvrdí mi, že na tom není tak špatně, aby se z toho nedostal. Chodí na metadon, do práce, nikdy nás nijak neohrozil. Ale pro mě to jsou roky plné trápení a ta poslední červencová kapka už na mě byla asi moc. Nevím, co bude nejlepší pro něho a hlavně, jestli se toho chci ještě nadále zúčastňovat. Přemýšlím, že bych se stáhla zpět domů (zatím jsem bydlela u rodičů) a že pokud to bude všechno v pořádku, že bychom to společné soužití o rok posunuli, ale už teď vím, co by po téhle variantě řešení následovalo :-( Že by to cítil asi tak, jako že mu nechci pomoci a že mu nevěřim a ani já sama si nejsem jistá, jestli se mi ještě chce.
Co si myslíte o celé situaci Vy?
Děkuji.

Zpět