Sananim - Drogová poradna 

Mam podezření na drogy u 16letého syna

marketa

Dobrý den, měla jsem se k tomu odhodlat už dávno, ale jak už se to stává, člověk si myslí, že si pomůže sám a v neposlední řadě hraje roli fakt, že strká sám před sebou hlavu do písku. Jsem od r.1986 podruhé vdaná, mám dva syny, ten starší letos končí studium na Matematicko-fyzikální fakultě, Jiří půjde v září do 2.ročníku učení kuchař-číšník. Nikdy se nijak dobře neučil, narodil se skoro o dva měsíce dříve a je dyslektik. V minulosti jsem s ním několikrát byla v psychologické poradně, ale to spíše pro to, abych poznala, proč nemá zájem o učení, knížky a je vůbec poměrně málo zvídavý. Připouštím, že jsem neměla jiné srovnání, než se svým starším synem a s dětmi svých sester. Později jsem se byla poradit, pro jaký typ dalšího vzdělání bychom se měli rozhodnout, protože sám, což je v tomto věku asi běžné, to nevěděl. Bohužel, nikdy jsem u něj neobjevila nějaký hlubší zájem o cokoli - kromě her na počítačích a televize. Byl, nebo vlastně je, velmi sportovně založený, ale dnes už nedělá ani sport. Zhruba od 8. třídy se datují problémy, které se táhnout až do teď a samozřejmě se stupňují. Co se týká jeho volnosti a kontroly nad jeho volným časem, snažila jsem se najít "zlatou střední cestu". Situace je dnes taková, že kouří, i marihuanu - a ví, že to víme. Chodí "na pivko" a celé dny se povaluje s partou kamarádů. Nedodržuje skoro nikdy nic. Pokud má něco udělat, snaží se tomu co nejdéle vyhnout, a pak to udělat co nejrychleji, byť špatně, aby zase mohl zmizet. V 1. ročníku se špatně učil, chodil pozdě, v druhé polovině se to mírně zlepšilo. Můj život se téměř omezil na to, že jsem se snažila zjistit, kde zrovna je, proč není např. v tělocvičně a kam dal peníze, co jsem mu dala na koupaliště. Moc jsme se s ním natrápili s účty za telefon - volal na mobilní telefony a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že nepomůže, když mu budu domlouvat, že vlastně utrácí za telefon peníze, které musím dát třeba na jeho rovnátka, školu ...atd., dosáhly účty byly výše asi 6.000. Teprve pak jsem zjistila, že se nedá nic dělat a telefon jsem nechala zablokovat. Asi před rokem a půl sebral u mé sestry peníze, vím určitě, že jednou to byly dvě stovky a podruhé pět set. Já vlastně nevím, jaké jsme udělali opatření, teď se mi zdá, že kromě "výslechu" a "domluvy" vlastně nic. Byl velmi zkroušený a moc toho litoval. Samozřejmě, že mě napadly drogy a dokonce jsem ho ostře sledovala - zda nemá vpichy, v jakém chodí domů stavu a usoudili jsme, že ne. Pak se párkrát stalo, že se mi zdálo, že doma chybějí nějaké peníze,ale nebyli jsem si tím jisti, tak jsem to zase nechala být. Včera jsem šla do manželova nočního stolku, kam dávám někdy peníze a zjistila jsem, že tam chybí 300 EUR, které jsem přivezla ze služební cesty. Manžel ho jel hledat, našel ho v jednom klubu a on se k tomu přiznal. Pak se manžel zase vrátil do práce a nebudete tomu věřit - nechal ho tam a řekl mu, má být v 9 hodin doma. Vůbec se ho nezeptal, co s těmi penězi udělal a proč. Volal mi pak z práce a řekl mi, že mu sebere věž a zadrží nějaké peníze z brigády a že mu to všechno splatí. Bohužel, proto Vám ostatně taky píšu, už to nezvládám sama. Samozřejmě jste si všimli, že mluvím spíše v jednotném čísle, není to zcela jistě tím, že jsem jako dominantní osoba převzala roli hlavy rodiny, moc ráda bych to někomu postoupila, ale je to skutečně nouzový stav, který trvá několik let a nějak se přirozeně vyvinul. Starší syn by mi strašně rád pomohl, ale není můj partner, aby řešil rodičovské problémy. Jsem hluboce zklamaná chováním svého manžela, který se bohužel neosvědčil ani jako otčím ani jako otec. Je mu 54 let, je o deset starší než já, ale to přece není věk, kdy chce mít jen svůj klid! Nechce mít s ničím nic společného a bohužel ho podezírám, že ho včera jel hledat jen kvůli tomu, aby zachránil nějaké peníze, ostatně se v tomto smyslu vyjádřil. Kvůli Jiříkovi se ostatně hádáme už nejméně tři roky, nemusíte mi říkat, co asi udělá s výchovou, když jeden říká hot a druhý čehý. V zásadě je rozpor v tom, že já tvrdím, že je naše povinnost přinutit ho, aby se ukáznil, učil se, sportoval a všeobecně ho třeba proti jeho vůli "tlačit do kopce". Nesmíme to vzdát, i když cítím, kolik životní energie už mi to vzalo. Manžel naproti tomu trvdí, že ho dáme do "polepšovny", ať to řeší odborník. Myslím, že nemá pravdu, že v tom je velký díl pohodlnosti a bohužel se shoduje s tím, co o něm už dlouho vím, že si myslí, že problémy, které vznikly v rodině, vyřeší hladce někdo zvenčí. A hlavně bez jeho přítomnosti a námahy. Teď jsem ale na dně, protože vidím, že bez cizí pomoci to nepůjde, ale vůbec nevím, jak se máme s manželem shodnout na společném postupu. Takže, jak vidíte, mám vlastně problémy dva - vůbec nevím co mám dál dělat s vlastním synem a pokud se najde nějaké zcela jistě komplikované a nelehké řešení, které ovšem bude pro synovo dobro, jak o tom přesvědčit manžela, který nechce bojovat, ale mít pokoj. Ještě v jednu hodinu v noci nebyl doma, ráno jsem šla do jeho pokoje - musel vstávat v šest hodin, protože má ve škole povinnou brigádu. Řekla jsem mu, ať ze školy přijde rovnou domů, že se uvolním z práce a budu na něj čekat, abychom si promluvili. Já ale vůbec nevím, co mu mám říct! Potřebuju mít k tomu chladnou hlavu, musím si dát velký pozor, abych neřekla nebo neudělala něco, čeho bych litovala. Myslíte, že bude správné, když mu zatím dám krátké instrukce, týkající se režimu příštích několika málo dní - něco v tom smyslu, že zatím žádné peníze a každý den domů z brigády v hotelu - a že si to musím nechat projít hlavou, jak se k tomuto problému všichni postavíme? Jedno je jisté, budeme mu muset nechat udělat test na drogy, asi tam budeme muset začít. Prosím, poraďte mi, kam se mám obrátit!!! Markéta

Zpět