Sananim - Drogová poradna 

už opravdu nemůžu-takových je co?

Karbos

Zdraví, předem se omlouvám že můj text asi nebude zrovna moc srozumitelný, nevím vůbec co mám psát je toho tolik ale už se to vše nedá vyslovit, napsat ani dát do nějakých souvislostí, to bych mohla psát hodiny a hodiny a to hodně ve stručnosti. no vynasnažím se: už asi rok beru pervitin. nejdřív jen tak jak se říká "pohodově" občas nějakoku tu lajničku a tak, načež jsem zjistila že sestra v tom frčí už 8 let. poznala jsem to podle příznaků které se na mě projevovaly, a o kterých jsme si u ní mysleli že jsou důsledkem nějaké mámou "vymyšlené" psych. poruchy. pořád si tím vnitřně omlouvala její divné chování a my tomu věřili. věc pokračovala tak že jsem v její "partě" nahradila její místo. no partě. šlo převážně o jednoho člověka. seznámili jsme se přes ní a dál jsem do jeho bytu chodila sama, kde jsem si také začala píchat jehlou. to od začátku února. nejdřív jsme "řešili" její tzv. "chybování" jako např. zmatené chování a rozumbradovali nad tím co a jak, takže i když jsem o tom nebyla na 100 procent přesvědčená měla dost velké předpoklady nespadnout do toho jako ona. pochybovala jsem to jo, ale celkově jsem byla klidná. brala jsem už od března dost velké dávky dá se řící každý den. své přátelé (bylo jich dost mizerně málo, což bylo taky jedním z důvodu toho kde teď jsem). rodina nic nepoznala. v prvním období kdy jsem k příteli "tomášovi" chodívala bylo podle mě období pro mě dost významné, naučil mě spoustu věcí a tam v té době kdybych přestala byla opravdu -to je složité říct, to nechám radší být. no ale potom mi to už přestalo dávat. má hra na to že jsem jako kdyby jeho podřízená (hrála jsem to schvlálně, nebrala jsem to jako něco nenormálního, vím o sobě že mám sklony k těmto věcem (dominantně-submisivní vztah apod.) ale on toho dost zneužil (vím že nevědomky ani teď o tom neví) ale v kombinaci s perníkem to nabylo dost velké hloubky a já už opravdu byla tou podřízenou ve velkém měřítku. mohla jsem utéct ale mě se to líbilo. nejen kvůli perníku, vlastně ještě zatím vubec ne kvůli tomu. divné. ale k té rodině. sestra která byla vždycky mou jedinou duší která mi rozumněla se stala najednou mím nepřítelem. nevím jestli mou nebo její chybou, taky "tomášovou" protože ona k němu nesměla. situace se hrotila a ja se stále víc hroutila. prožila jsem si dost opravdu špatných stavů, nejen dojezdových. jednou když už jsem byla naprosto závislá na "tomášovi" zajímavé že ne na piku :) to doteď nechápu a on mě odkopnul a psych. dostal na dno málem jsem umřela. nezabila bych se fyzicky. v té době určitě ne, protože miluji svou rodinu, to jediné mě doteď drželo. ale v ten den jsem naprostým vyčerpáním lehla na zem a cítila že umírám, jen z psychcického vyčerpání. tělesně mi bylo dobře. bylo to jak zjevení. po vyřknutí slov "já už prostě nemůžu" jsem upadala do bezvědomí. byl to nejkrásnější a nejsilnější zážitek v mém životě. já cítila že umírám hlavou mi v duchu probíhaly nějaké slabiky, nevím jestli měly nějäký slovní význám, jen jsem je vnímala. "tomáš to taky poznal" i potom jak mě odkopnul tak šel ke mně a brečel. on! to prostě není normálně u něj pche...ne proto že umírám on to nevěděl ale cítil že jsem tam taky mi to eřk. "Ty jsi byla tam viď? já jen kývla a dál jsme mlčeli. vím že čím víc jsem si nechávala ty zvláštní slabiky prolítávat hlavou bylo mi lépe a lépe. prostě to bylo umírání a bylo to opravdu krásné. od té doby se smrti nebojím. nevím co mě zastavilo, ale vím že jsem se rozhodla sama že ještě ne oteveřla oči a bylo vše zase tak jak před tímhle zážitkem, byxlo mi úzko ale byla jsem naživu. druhý den mě to hrozně mrzelo, že jsem to nedoříkala do konce a neumřela. sama to udělat nechci. nezdá se mi to spravné, nevím proč ale sebevražda jako taková se mi nelíbí, tohle by bylo takové čisté nezneuctěné, no ale už je to passé. zpět k realitě skoro půl roku každodenního (jak to nazvat?) utrpení?? jsem hledala cestu ven. sestra mi taky dělala velké starosti a ze všeho nejvíc máma se kterou jsme měly opravdu velmi hluboký vztah. až sem litovala že nejsem z rodiny kde jim to tak neklape a dítě pak nemusí žít v takových výčitkách vůči nim. skutečně nejvíc na dně jsem byla z toho když jsem viděla ji jak nic nechápe a je na tom hůř a hůř. před 3 týdny jsem ji řekla o tom že já i sestra bereme péčko. vzala to skvěle. věděla jsem že je to máma s velkým M ale to mě fakt moc překvapilo. ale to byl začátek teď když vidí že to nebude tak jednoduché zajít někam poradit se trochu se snažit a vše OK tak je to zase horší. už se byla tento týden někde poptat co a jak a prý je to teď na nás. a co jsem udělala já? během té doby odkopla všechny přátele, nemám nikoho jen jednoho jediného spolužáka, který je úplně jiný než já nerozumí mi ani já jemu je přeci jen dost bezproblémový a tak nchápe jaké to je a já se k němu někdy chovám fakt příšerně a ani si to nepamatuji. mám pocit že už i ten dovršil svou trpělivost.jinak nikdo. nemám se ke komu vrátit, nic. se sestrou jsme se daly dohromady, ale my se pomoci nemůžem když jsme na tom stejně. jinak jsem krom toho že to řekla doma čehož začínám litovat, protože se tím nic nevyřeší, vím to, rozbila přísun pika ke mně i k sestře. co ale teď? tento týden jsem i přes svou perfektně vybudovanou teorii proti sebevraždám chtěla něco podobného spáchat. asi půl hodiny se loučila se světem. ne s lidma ty jsem jen tak přehlédla očima, hlavně se stromy, přírodou, vodou, zemí a vším čemu ještě doposud věřím. nemám už kam jít. motám se mezi dvěmi městy. v jednom bydlím a nemám s kým a hlavně kam jít ani na to pitomý pivko. každý to o omě ví a má narážky, vůbec neví co mi tím způsobují, do toho taky stíha já už nevím co je pravda co ne a on mi to nikdo nechce říct. už nevidím na klávesy přes slzy . Ve druhém městě studuji. Teď jsem ve třetím ročníku. stále ¨pročítám různé letáky o pobytech v přírodě se zaměřením na ekologii fylosofii apod. ale stejně už nemám sílu se k těmto věcem obrátit. už jsem ji ztratilo. ještě nedávno bych se z toho mohla vyhrabat o moc věcí měla zájem ale je to pryč. ani nevím jestli jsem "závislá" na piku. já vlastně vůbec nevím jestli bez něj můžu být myslím že jo, potřebuju aby se změnil svět kolem mě aby mě měl někdo rád. a to vím že takhle nedokážu. zní to fakt divně ale chci vyzkoušet všechny drogay a jednou se zabít. divnej způsob životas co? ale já už to takhle chci tak od deseti let. no už končím uhýbám už trochu mimo a už nemám klid na psaní, tak třebas někdy tohle dovysvětlím. doufám že mi něco napíšete. jen ne odkazy na nějaký káčka apod. já vlastně ani nevím co po vás chci jestli mi můžete vůbec pomoct. ale ať jo nebo dík za to že jste si to aspoň přečetli. Kdyby měl někdo chuť mi z ostatních napsat tak můj email je freyja@seznam.cz

Zpět