Sananim - Drogová poradna 

prosba o pomoc

Dobrý den, obracím se na vás s prosbou o pomoc, protože už zkrátka nevím, jak dál. Asi před dvěma lety jsem poprvé zkusil pervitin, přišel jsem k tomu jak slepý k houslím, ale celou pubertu jsem to toužil zkusit, takže další rok se táhlo takové experimentování, že jednou za pár měsíců, když na to přišlo, jsem si dal trošku znovu. Asi před rokem už to došlo do fáze, kdy jsem šňupal prakticky denně. Postupně jsem se zadlužil, přišel o nejlepšího kamaráda, o práci, neudělal prvák na škole,.. V březnu jsem přešel na injekce. V dubnu už situace nebyla únosná, šli po mě věřitelé a já nezvládal každodenní nápor stresu a výčitek svědomí. Svěřil jsem se psycholožce, rodině a blížkým a nechal se hospitalizovat na psychiatrii. Po 14 dnech jsem utekl, vlastně ani nevím, co jsem chtěl dělat, ale dopadlo by to asi špatně, kdyby mě rodiče nepřesvědčili jít domů. Nastoupil jsem do léčebny. Připadal jsem si tam jako ve vězení, bylo mi strašně a každým dnem jsem se víc a víc hrozil toho, že své chutě nezvládnu, uteču a skončím na ulici. A tak jsem po dohodě s rodiči podepsal reverse a šel jsem domů. Rodiče mě v rámci možností hlídají a drží doma, matka má komplexní přehled o veškerých mých výdajích a pokud mám nějaké peníze, má je u sebe ona, abych nemohl ve slabé chvíli zavolat dealera nebo udělat nějakou jinou hloupost. Abstinuju tři měsíce. Docházím pravidelně k lékaři, beru antidepresiva. Mám změněné číslo, aby mě nemohl dohledat žádný "známý" z minulých dob. Na konci září mám nastoupit na novou školu. Zdálo by se, že vše je na dobré cestě, ale propadám čím dál větší beznaději a z deprese se nemůžu vyhrabat. Nejsem schopný zajistit si brigádu, ani jít mezi lidi. Normální život mě vůbec netěší. O nic nemám zájem a nic nedělám. Jen mám v hlavě svého kamaráda, hrůzy, které jsem za poslední rok spáchal, vše, o co jsem sebe a své blízké připravil. Nevidím žádný smysl své existence. Chce se mi jen brečet, nebo agresivně kopat kolem sebe. Nechci být feťák, ale neumím bez drog žít. Trápí mě, když vidím, jak se mí rodiče snaží a doufají, a já přitom jen pesimisticky zoufám nad vším; co bylo i bude. Nejdřív jsem doufal, že stačí čekat, ale teď se bojím, že ještě pár dní a úplně se shroutím. Nevím, co dál. M.

Zpět