Sananim - Drogová poradna 

Odpověděl: Gabriela Koryntová

Zdravím Vás. Popisujete, jak moc Vás mrzí starostlivost Vaší maminky. Kvůli ní nemůžete to, co někteří kamarádi kolem Vás mohou a o ty tím přicházíte. Navíc Vás štve, že Vám něco takového zakazuje. Nemůžete přespat u kamarádky, chodit domů až po desáté večer apod. Doma se s mamkou kvůli tomu také často hádáte, což k pohodě a případně dohodě nejspíš neprospěje. Jestli je ta péče přehnaná, nedokážu dost dobře posoudit. Ale vypadá to, že Vy si myslíte, že přehnaná je. Zároveň nejspíš rozumíte obavám matky. Sama přiznáváte, že kouříte a soudím, že o tom matka neví. Možná o Vás má obavu, možná se bojí, že něco provedete apod. Možná už zapomněla, co prováděla ona; možná si to pamatuje a právě proto má o Vás strach. Nevím, jak přesně Vaše debaty na dané téma vypadají a o co všechno jste se pokoušela. Ale nezbývá Vám než se pokusit s ní promluvit a pochopit jí, dovědět se, čeho se bojí, zeptat se, co byste mohla udělat pro to, abyste ten strach zmenšila apod. Čím víc času a práce si s pochopením postoje mamky dáte, tím lépe. Možná i mamka pak vyslechne Vaše pocity, plány toho, co chcete dělat, a třeba se nakonec dostanete i k tomu, že se dohodnete na kompromisu. Na druhou stranu je to ale opravdu rodič, který za Vás nese odpovědnost. Rodiče v podobné situaci zažívají něco jako člověk, který poblíž silnice pouští z vodítka svoje štěně, protože ho přeci nebude mít celý život na vodítku. Umíte si představit ten strach? A věřte tomu, že když se něco stane, dává hlavní vinu člověk sám sobě! I Vaše mamka se o Vás bojí a má k tomu dobré důvody. Vy jí můžete svým chováním a postoji přesvědčit o tom, že nemohla udělat víc. Co dodat? Starostlivost k rodičům patří. Mají o Vás zájem a to je dobře. Najdou se i tací rodiče, kteří nahrazují dětem svůj zájem tím, že jim vše dovolí, nebo koupí. Jiní si svých dětí vůbec nevšímají. Na druhou stranu, když je takového starání moc, také to není ono. Ta pravá míra starostlivosti se těžko určuje. A tenhle vztek, který máte, a boje s rodiči o to, co můžu a nemůžu, vlastně patří k hledání těch hranic starostlivosti a k dospívání jako takovému. Věřte, že nejste zdaleka jediná, kdo podobnou situaci řeší. Přeju Vám hodně trpělivosti. S pozdravem, Gabriela Koryntová. PS: Víte, nemyslím si, že jste na tom takhle zdaleka sama. Znám mnoho mladých lidí, kterým nezbývá než jezdit domů posledním vlakem, který jede třeba v těch deset. A to je jim víc než patnáct. A nemyslím si, že kamarádství musí nutně stát na společném ponocování a dělání čehokoli. Na druhou stranu však chápu i ono "dobrodružství" a chuť dělat to, co mohou ostatní.