Sananim - Drogová poradna 

e-norm

nekonečně zapletený nebo konečně rozpletený klubko s relativní realitou?je mi tohohle času 19,začal jsem s methamfetaminem když mi bylo před 4mi lety,prolítal jsem dost času ale naoplátku jsem se ho i dot snažil věnovat tomu,jak začít žít normálně bez P.,všechny moje problémy a zájmy šly stranou a já si užíval toho "růžovýho"oparu kterej obklopoval všechen muj soustředěnej pohled někam a shledával ho nejšťastnější skrz neustále vykouřený cigáro,strojovou rychlost a všeobjímající pravdu.Pravda,která už dávno pro mě je lží.Chci dosáhnout nějakym neznámym-známym možná milionkrát prožitym,možná ani jednou(protože,otázky,který si urovnávam dnes a denně ve vztahu k bílýmu mi přijdou jako 2převlečený bytosti který neustále měněj svoji podobu a nejsou nikdy stejné ale ve výsledku vlastně ano,vzít-nechat)pocitem,kterej mě vždycky bude stát za zádama a vypluje na povrch když budu potřebovat aby mi svojí skutečnou KRÁsou dokázal odpovědět na to,že ten kdo nebo co po mě chce abych si zas "zpříjemnil"život je jenom kousek hnusný malý mozaiky,která poskládaná v celek tvoří hrob každýho z nás.Měl jsem tu možnost a oproti jinejm jsem možná nebyl až tak moc ponořenej ve svý iluzi,že svět kterej P.přináší je ten opravdovej,kterej budu chtít žít do konce života.Možná to tak i bylo ale přistupoval jsem k sobě s co největší dávkou obezřetnosti-jestli to v téhle souvislosti vůbec jde a nemám podle mě právo říct že jsem stál na ůplném dně i když to je asi pro každého jiné.Pro mě bylo takové,že jsem si párkrát zaexperimentoval během své kariéry s i.v.aplikací,která mě asi nejvíce "navštěvuje"dodnes a chtě nechtě se musel uchýlit zpátky ke šňupání...když jsem začínal mít každodenní deprese a měl jsem chuť to všechno zabalit,jednoduše jsem se jednoho dne sebral a šel se dobrovolně léčit.to bylo před cca 2 lety.v léčení jsem poznal,že jsem bohužel asi jeden z 3lidí z 25co to myslí vážně a že zbytek tvoří jen děti,které rodiče jakoby odložili nas kurz piána protože nevědí co snima.Poslední den tam jsem byl celkem dost rád že se z tý společnosti dostávam pryč ale byl jsem skleslej a celkově jsem si nebyl jistej sám sebou...vrátil jsem se mezi lidi,který,nevim jestli napsat díkybohu nebo bohužel žijou se mnou v dost malý vesnici poblíž Mladé Boleslavi a zatím z nich nikdo není závislý na P.To že na vesnicích spousta kluků a holek pěstuje trávu snad psát nemusim.S bílym jsem přišel do styku hlavně v menším městečku,které je poblíž mě,potom v Boleslavi,Škole kam jsem dojížděl,která byla zase v jiném městě a tak jsem měl známých z každého koutu i v Praze,kde mám bráchu,babičku...ale to víte už možná až moc:)každopádně jsem omezil svoje minulé kontakty a snažil se držet "svý"partičky zapřísáhlých nesmažičů,který si rádi zahulej.S nima přišla doba,kdy jsem jenom hulil a opíjel se...celkem jsem vydržel čistej od tý léčebny 8měsíců....pak jsem se zase ... a teď jsem v tom podle mě nejhoršim stádiu přestávání,kdy jsem měl pod palcem 4 měsíce a vyměnil jsem je za dva který jsou pro mě teď realitou,2měsíce abstinence od P.která se mi zdá směšná oproti tomu,co jsem měl před tím a co jsem mohl mít i přestože jsou to stejně jako začátky braní věci které nejsou vratné.Nejvíc mě deptá ten fakt,že mě to všechno dalo šanci připravit se pěkně pomalu o život,stálo mě to přez 3 roky trvající vztah s holkou,hromadu lží a nešťasnejch lidí za přátele,dalo mi to bohužel i spoustu dalších závislostí jako je tráva,se kterou se snažim každej novej den skoncovat taky,stejně jao s kouřením a všema drogama,kterejch už jsem "pár" skusil ale muj bod čistýho člověka,kterej má v hlavě urovnaný co chce,především má vůli proč žít a na co se těšit je stále daleko a já se pořád dokola utápim v těch svejch pravdách o tom co momentálně je dobrý a co ne,bez ohledu na následky,mám ze sebe pocit jakobych pomalu ale jistě přikládal uhlí do vlaku,kterej už jsem jednou skoro zastavil,jenže co to vlastně je zastavit,přesta,skončit s tim?podle mě je to dosáhnout právě toho imaginárního pocitu,kterej mě vždycky ohlídá a řekne mi,co je PRAVDA,ale nebojte se,nemám iluze,že někdo nebo něco za mě udělá kus jakýkoli práce,vim,že nakonec si na to tady zůstanu stejně sám jako se cejtim ve svý malý vesnici,odkud každej den odjíždim naproti autu plnýmu spolužáků,který už někdy po ránu maj tu chuť řešit věci,proti kterejm se snažim právě teď bojovat.lidi,který se chtěj navždycky otočit k pervitinu zády je zdá se mi na muj vkus jako šafránu(řiká se to tak když je něčeho hrozně málo,nebo naopak?)a já začínam mít zpátky svejch pár chutí,co nemaj city nechat mě být v jakoukoli chvíli a pomalu se zas snažej dostat mě zpátky.I když moje rozhodnutí zní NE!!mam neustále někde hluboko vzadu jako malinkou kuličku schořelýho zamčkanýho papíro ten pocit,kterej mě dostal až k tomuhle dni,ten pocit,co ať chci nebo nechci je ten z koho mam strach,protože si až moc uvědomuju,jak silně na mě celá moje feťácká kariéra zapůsobila a o co mě připravila.O víru v sebe,o víru nepochybovat,o sílu a touhu překonávat nejhnusnější překážky života mezi lidma.někomu stačí říct,už na to seru,neřešim to a padla.Končí to pro něj tim ale já jsem už asi takovej,že čím míň to tenhle člověk neřeší(a že jednoho takovýho znam,sice byl v bohnicích ale jeho přístup k tomuhle nechápu,spíš obdivuju)tím víc se já v tomhle musim šťourat abych si pořád dokola děkoval a přesvědčoval se o svý vlastní pravdě........na závěr jeden citát od mý oblíbený crew:je to jako nekonečná smyčka,když si uprostřed svojí vlastní vnitřní apokalypsy! -sice né moc optimistická ale vystihuje moje životní postavení stejně jako pat. Doufám že Vy budete optimističtější ale spíš bych uvítal realističtí a že mi dáte vědět .....díky a přeju vám aby se vaše řady rozšiřovaly po co největších houfech až vymizí všichni,kterejm něco takovýho jako je chemie vlezla do života(to je zas utopie:)ale nakonec,když taková,proč ne?

Zpět